První setkání...
22.08.2018
Každý z nás má své duchovní zvíře. Svého průvodce, pomocníka, rádce...
Rozhodla jsem se s Vámi podělit o svůj příběh a též mojí první zkušenost.
Jdeme na to.
Kde jen začít? Spíše...
Jak?
Možná začnu tím, že jsem se i bála.
Nejspíš to zní zvláštně, ale je to tak. První zkušenost a první výsledky.
Byla jsem upozorněna, že to nemusí vyjít hned na
poprvé. Takže jsem počítala s možným selháním. Ovšem, opak je pravdou. Ale... to
už zase předbíhám.
Základem mé cesty
byla meditace a vizualizace. Ano, jak jednoduché, že? Samozřejmě pro mě, to byl
skoro nadlidský výkon! Já, která
se špatně soustředí na jednu věc, jsem měla vyprázdnit mysl, a pak po uvolnění
si představit krajinu.
Bylo to moc zbrklé, ale zvládla jsem to. Jednou jsem vizualizaci přerušila,
neboť jsem se nesoustředila. V hlavě mi neustále naskakovaly otázky typu:,, Co mám vlastně
za zvíře? Mám se bát? Dělám všechno
dobře?" a mnoho dalších.
Prostě a jednoduše, byla jsem nesoustředěná. Musela
jsem se uklidnit a na druhý pokus se
to povedlo.
Představa krajiny proběhla hladce. Měla jsem (a stále mám) jasnou
představu svého lesa. Každý hledá své
zvíře trochu jinak a mně se zamlouvala tato varianta. Představovala jsem si
les, pak most, po kterém jdu, potůček, který pod ním tekl a
přede mnou onen les. Krásné počasí plné klidu.
Zpěv ptáků, létající motýli,
prostě všechno a soustředila jsem se i detaily. Byla to nádhera!
Teď přišla řada na mé zvíře.
V tu chvíli jakoby ptáci utichli.
Volala jsem mé zvíře, ať se mi ukáže. S každým zavoláním jsem se
cítila nejistější a ztrácela jsem naději, že se vůbec ukáže.
Ale poté vyšel z lesa vlk. Dívali jsme si do očí.
Nehybně stál a díval se na
mě a já na něj. Optala se ho, zda je moje duchovní zvíře.
Nic. Narovnal se a odběhl. Byla jsem ještě více zmatená, než
před tím.
"Vzbudila jsem se" a sedla si na postel. Ano, dřív jsem meditovala a
vizualizovala vleže. Lépe se mi pak uvolňovalo. Snažila jsem se přijít na to,
proč se tam objevil ten vlk. V ten den jsem to už neřešila a šla spát.
Další den jsem to zkusila znovu. Pokud to dobře počítám, tak už to je třetí pokus. Každý přece ví, že do třetice všeho dobrého, no ne?
Povzbuzovala jsem se tímto a po uvolnění a vyprázdnění mysli, přišel na scénu můj les. Stále tak krásný a úchvatný jako před tím. Nadechla jsem se, vydechla a začala opětovně volat své zvíře. Trvalo to déle. Už jsem myslela, že to nemá cenu a tak jsem se chtěla "vzbudit". Naposledy jsem zavolala a...
Ze stromu seběhla veverka. Dívala se na mě a pak přiběhla blíž a blíž, až nakonec stála přede mnou. Čekala jsem, že uteče, ale ona nic. Hlavou mi bleskla myšlenka, že je ona možná moje duchovní zvíře. To mi ale přišlo směšné!
Veverka? A moje duchovní zvíře? Nevěřila jsem tomu, ale za zeptání člověk nic nedá.
Proto jsem se zeptala ,,Jsi moje duchovní zvíře?"
,,Ano!" odpověděla. Ona mi odpověděla! Takže...
,,Jsem Elizabeth." představila se a já tomu nemohla uvěřit.
,,Ale proč veverka?" ptala jsem se. Nechápala jsem, proč zrovna veverka. ,,A proč by ne?" odvětila mi a zněla... šťastně? Ano. Bezstarostně a úplně v klidu. ,,Ale vždyť... Jsi veverka. Já... myslela jsem, že budu mít něco pořádného." přiznala jsem. Nemělo cenu to tajit.
,,Chápu tě, ale velikost není všechno. Pojď..." Po těchto slovech běžela zpět do lesa a já ji následovala. Ona šplhala po stromech a já pod ní v klidu šla a čekala, co se bude dít.
Poté spustila...
,,Síla neznamená velikost. Všechno má svůj řád a důvod. Vezmi si příklad z mravence. Unese závaží, těžší než on sám! A jak je malý."
Měla pravdu. Ve všem a já se styděla za nevychovanost. ,,Promiň. Neuvědomila jsem si to." musela jsem se ji omluvit.
,,Nic se nestalo. Od toho jsem tady."
V ten den, kdy jsem se toto prožila, mi zůstala v hlavě její slova a svět se mi změnil. Všechno vnímám jinak, i když mnohé věci stejně.
Po čase (což je další den po setkání s
Elizabeth) se mi zjevil Kiro. Můj druhý společník a
duchovní zvíře. Kiro
je dravý pták,
šedomodré barvy. On...
S ním to bylo
složité. Ze začátku jsem
ho viděla jako kolibříka, poté jako
ledňáčka a pak zůstal poštolkou (trochu větší
poštolkou) a tou je dodnes.
Není to tak
dlouho, co se mi zjevil ještě jeden a očividně poslední z nás.
Jmenuje se Jindřich a je to sova pálená (mimo to
taky moje oblíbená sova).
Všichni tři tvoří dokonalou trojici.
Jindřich je tichý, přesto moudrý rádce.
Kiro je takový akční. Prostě
je aktivní a někdy vážný, ale
vždy to myslí dobře.
Elizabeth je moje sluníčko. Čiší z ní radost a
strašně ráda si hraje, takže hádanky
jsou na denním pořádku.
Pomáhají mi a
navždy zůstanou se mnou, protože...
Oni jsou já a já jsem oni...
